Hejtman PK opět předal Čestné plakety za odvážné občanské postoje

Reklama

U příležitosti oslav 17. listopadu dnes již potřetí hejtman Josef Bernard předal Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje dalším šesti osobnostem.

Karel Havelka, Silvestra a Jaroslav Chnápkovi, Věra a Petr Náhlíkovi, Karel Petráň a Richard Smola dnes odpoledne v Měšťanské besedě v Plzni převzali z rukou hejtmana Josefa Bernarda pamětní list a Čestnou plaketu hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje. Ocenění in memoriam dostal i Josef Hlavatý; to převzala jeho neteř Jaroslava Silvarová

„Občanská společnost má mnoho podob. Její podstatou ale vždy byli a budou angažovaní občané, kteří chtějí přispět nejrůznějšími formami k rozvoji společnosti. V případech, kdy tito jedinci vystupovali či vystupují proti mocnému establishmentu, prokazují obrovskou míru odvahy, která zaslouží náš velký vděk a ocenění,“ uvedl hejtman Josef Bernard. „Demokracie je potřebná ochránkyně dodržování ústavních pravidel. Před třiceti lety jsem si nemyslel, že se o svobodu budu ještě někdy bát,“ uvedl v úvodu slavnostního předání plaket.

Slavnostní akce se konala v malém sále Měšťanské besedy v Plzni. Životní cestu oceněných připomněly na akci, kterou moderovala Petra Procházková, videomedailonky. O hudební vstupy se postaral zpěvák Michal Prokop v doprovodu Jana Hrubého.

Karel Havelka
12. července 1950 v Plané u Mariánských Lázní

Už na základní škole se Karlu Havelkovi začalo přezdívat Kocour. Je absolventem SPŠ stavební v Plzni. Po základní vojenské službě začal pracovat jako stavební mistr v Silnicích Plzeň.

V období dospívání si zamiloval bigbít. Poslouchal desky a zahraniční rádia, nechal si narůst dlouhé vlasy. Začal kupovat desky a na chatě v Dobřanech pořádal mejdany – večery poezie a poslechu alb.

Toužil se podívat do USA. S CKM vycestoval do Japonska a odtud si to namířil do Jersey City, kde pracoval jako sheet metal worker ve Westinghousu a za všechny vydělané peníze kupoval bluesové desky a chodil na koncerty.

V roce 1974 se vrátil zpět do vlasti. V nepřítomnosti byl odsouzen na 18 měsíců nepodmíněně. Po udělení prezidentské milosti pracoval jako stavební dělník u Vodních staveb, později opět u Silnic a organizoval kulturní akce zaštítěné přeštickou SSM. Za jednu poklidnou akci v Přešticích byl odsouzen na 15 měsíců nepodmíněně, trest si odpykal na Borech, „na šatonech“.

Po podpisu Charty 77 a pokračujících aktivitách v undergroundu byl neustále pronásledován ze strany StB a koncem roku 1980 donucen s celou rodinou k emigraci do Vídně. Zde organizoval přednášky, hudební produkce, demonstrace za politické vězně v ČSSR, později se věnoval prodeji desek na burzách po celé Evropě, otevřel si obchod Tom Cat.

V roce 1990 se vrátil do Československa a založil gramofonovou firmu Globus International, která vedle zejména tuzemského undergroundu a alternativy vydávala licencované tituly zahraničních interpretů.

Firmu prodal po roce 2010, nyní již jako důchodce opět jezdí po svých milovaných burzách v zahraničí.

 

Silvestra Chnápková
30. dubna 1954 v Českých Budějovicích

Jaroslav Chnápko
10. března 1956 v Mostě

Silvestra Chnápková vyrůstala v Litvínově. Otec vědec – chemik a matka úřednice nikdy nezískali pracovní pozici, kterou by si zasloužili. Svoji nespokojenost se situací ve společnosti vyjádřili v srpnu 1968. Po nástupu do svého prvního zaměstnání v Praze se poprvé setkala s lidmi z undergroundu. Začala s nimi jezdit na „barák“ v Nové Vísce u Chomutova, kde se postupně utvořila komunita stejně smýšlejících lidí a kde se zamilovala do Šímy, svého budoucího manžela Jaroslava „Šimako“ Chnápka, který tento dům spoluvlastnil.

Dům kvůli undergroundovým aktivitám, např. neoficiálním koncertům, šíření dokumentů Charty 77, samizdatů, hudby, literatury a početných návštěv známých osobností disentu, sledovala StB. Několikrát v něm proběhly domovní prohlídky. V nemovitosti byla ukryta tiskárna, na které vznikal známý undergroundový  časopis Vokno a kterou StB zoufale hledala. V roce 1980 soud rozhodl, že objekt Nová Víska bude majitelům vyvlastněn přímo za účelem obrany státu.

Jaroslav Chnápko pochází z Mostu. Jeho rodiče pracovali v místní chemičce. Vyučil se zámečníkem. Chtěl nosit džíny, dlouhé vlasy, poslouchat světovou muziku. Všechno to mu však znepříjemňovala policie. Vojna v něm utvrdila přesvědčení, že nechce být poslušným občanem socialistické země, který mlčí a dělá jen to, co je oficiálně povoleno. Stýkal se s muzikanty, chodil na koncerty a na akce, kde se scházeli lidé, kteří dávali najevo odpor ke komunistům a společnou touhu žít svobodně.

Po seznámení s textem Charty 77, s jehož zněním plně souhlasil, ji podepsal na jaře  roku 1977.  O rok později svůj podpis, ze stejných důvodů přidala i jeho budoucí manželka.

Po vyvlastnění baráku na Nové Vísce se manželé Chnápkovi rozhodli v roce 1981 koupit starý opuštěný mlýn v Osvračíně. Postupně si pořídili koně a další hospodářská zvířata a začali hospodařit. Jejich snem bylo být nezávislí na bolševickém systému, prodávat přebytky z hospodaření a keramiku. V Osvračíně se konaly koncerty, hudební produkce, slavily se svatby, poslouchaly se novinky z undergroundu, vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, manželé také šířili materiály Charty 77 a samizdaty. Výslechy, postihy, vyvlastňování, vazby, věznění trvaly nepřetržitě od roku 1977, problémy dělali dokonce i jejich nezletilé dceři. O združstevněný dům, díky revoluci, nepřišli.

Období bezmoci zvrátily události listopadu 1989. Revoluce poměry změnila. Silva a Šíma se snaží stále dotvářet a chránit svobodu nejen svou, což je jejich celoživotní sen. Ve mlýně v Osvračíně vyrábějí keramiku, provozují komunitní centrum a galerii VOKNO, kde pořádají koncerty a výstavy.

 

Věra Náhlíková
17. března 1958 v Aši

Petr Náhlík
10. srpna 1961 v Plzni

Kvůli matčiným skautským aktivitám v letech 1968–1970 nebyl Petr Náhlík přijat na střední školu a učil se zedníkem. Poté absolvoval SPŠ stavební v Plzni a Stavební fakultu ČVUT a pracoval jako geodet u ČSD. V letech 1969–1970 byl členem skautského oddílu, do roku 1978 členem tajného oddílu. Od roku 1979 působil v trampském hnutí a šířil samizdat.

Přes trampské aktivity a samizdat se dostala do konfliktu s StB i Věra Náhlíková, rozená Rudolfová. První výslech na StB za šíření letáků zažila v roce 1979. V roce 1988 vydala v samizdatu sbírku básní Místo, kde se jim líbí. Vystudovala SPŠ textilní v Aši, poté vychovatelství na VŠ Pedagogické v Plzni. V roce 1989 jí bylo za podpis petice za propuštění Václava Havla z vězení a za účast na soudech s disidenty vyhrožováno ztrátou zaměstnání.

Od roku 1980 spolu opisovali a šířili samizdatové časopisy Dým, TAM-TAM a Toulavec a sborníky písní písničkářů Hutky, Merty, Kryla, Nohavici, Buriana a dalších. V Plzni vydávali samizdatový časopis Pajda, skončili po dvou letech po zásahu StB. Poté vydali sborníky písní a povídek bratrů Ryvolových, P. Lohonky – Žalmana, povídky J. Foglara apod.

Pronásledování ze strany StB je dovedlo k užší spolupráci se signatáři Charty 77 a disidenty. První „protistátní“ publikací, kterou vydali, byl klíčový text Václava Havla Moc bezmocných. Dále opisovali texty V. Černého, J. Patočky, J. Skácela, B. Hrabala, O. Pavla apod.

Oba se v 80. letech angažovali v nezávislých iniciativách a zúčastňovali se demonstrací v Praze v letech 1988–89. Od roku 1988 zajišťovali tisk samizdatových Lidových novin. Spolupracovali se samizdaty Stres, Pevná hráz a JAZZ-STOP. Podíleli se na přípravě demonstrace v Plzni 6. 5. 1989. P. Náhlík byl zadržen při protestech 1. 5. 1989 v Praze, za přípravu demonstrace v Plzni 28. 10. 1989 strávil 48 hodin ve věznici Vykmanov. Oba se zúčastnili demonstrace 17. 11. 1989 na Albertově a Národní třídě. Po zásahu červených baretů byl P. Náhlík s poraněním páteře hospitalizován v nemocnici. Následně se oba podíleli na vzniku Občanského fóra v Plzni.

Manželé Náhlíkovi vychovali dvě dcery a syna.

Petr Náhlík působí jako manažer v dopravě. Od roku 1990 jako křesťanský demokrat působil jako místostarosta, starosta a poté jako náměstek primátora v Plzni.

Třicet let se podílí na činnosti Junáka a Ligy lesní moudrosti. Je předsedou správní rady Hospice svatého Lazara. Podílí se na vydávání trampské literatury a publikuje v periodikách zaměřených na skauting a tramping. Spolu s manželkou je porotcem trampské literární soutěže Trapsavec.

Věra Náhlíková se celoživotně věnuje výchově dětí a mládeže. Pracovala jako kulturní referentka v domovech mládeže, poté v diecézním středisku mládeže, mateřském centru a jako vychovatelka a vedoucí ve školní družině.

 

 

Karel Petráň
19. května 1957 v Plané u Mariánských lázní

Celý život prožil Karel Petráň ve Svojšíně. Od dětství byl veden k náboženské výchově, chodil na výuku náboženství a ministroval v místním kostele. Po základní škole se vyučil elektrikářem u ZČE Plzeň. Věnoval se skautingu, zprvu legálně a poté ilegálně a působil v místní organizaci Svazarmu, kde ho zajímala radiotechnika. Pracoval v ZČE Plzeň na montážích vysokého napětí.

Ve 22 letech se oženil a narodil se mu syn Tomáš. V této době se začal více zajímat o politickou situaci a díky své výchově formoval své názory, které nekorespondovaly s politikou tehdejší státní moci a jejího zřízení. Pomáhal rozšiřovat zakázanou literaturu, zvláště informace o chartě a další tiskoviny. Postupně se zapojoval do různých nezávislých aktivit a společenství. Účastnil se protirežimních demonstrací v Praze a Plzni. Byl zakladatelem buňky Hnutí za občanskou svobodu ve Svojšíně. V lednu 1989 podepsal Chartu 77 a následně aktivně sháněl podpisy pod petici Několik vět, což neuniklo pozornosti Státní bezpečnosti.

Po roce 1989 začal Karel Petráň soukromě podnikat. Založil místní Občanské Fórum a své další porevoluční kroky směřoval k zakládání Křesťansko-demokratické strany na Plzeňsku. Založil rockový klub ve Svojšíně a místní občanské sdružení „Sdružení za obnovu vesnice“, které se věnuje opravám místních pamětihodností, památek a aktivitám na zachování venkovských tradic. V roce 2001 byl zvolen do zastupitelstva Svojšína a stal se starostou obce, kterým je do dnes. Ve volném čase se věnuje pořádání kulturních akcí a činnosti v místním farním společenství.

 

Richard Smola
3. června 1930 v Plzni

Richard Smola vstoupil v roce 1946 do Junáka. Ten byl o 2 roky později zrušen, tak se spolu s ostatními skauty scházel doma při svíčce u „táborového ohně“, kde je starší kamarádi vedli k čestnosti, k lásce k vlasti a vážení si jeden druhého.

Po studiu na reálném gymnáziu byl přijat na ČVUT v Praze a převeden na Vysokou školu strojní a elektrotechnickou do Plzně. Pro výborný prospěch byl určen studijním vedoucím ve 2. ročníku a přijal místo demonstrátora na ústavu pevnosti a pružnosti a na mechanice jako pomocná vědecká síla.

V roce 1951 mu byl zrušen odklad základní vojenské služby a dostal povolávací lístek k nástupu do PTP (Pomocné technické prapory) na Libavu, později převelen na stavbu letiště Přerov. Důvodem k nástupu byl třídní původ – otec továrník a člen Rotary.

Jeho rodina byla v rámci akce „B“ – likvidace buržoazie označena za státně nespolehlivou a vystěhována z Plzně do náhradního bytu – původně prasečák v Božanově u Broumova, pak Ptenín u Merklína. Po návratu z vojny kvůli službě u PTP nemohl pokračovat ve studiu na VŠSE. Vystudovat obor parní turbíny se mu podařilo částečně dálkově. Na umístěnku nastoupil do n. p. Energostroj, pak do závodu oprav TG Plzeň. Téměř 4 roky pracoval ve velkoelektrárně na Kubě. Jako nestraník nesměl vykonávat vedoucí pozice.

V roce 1958 se Richard Smola oženil, má syna Viktora.

V porevolučním období dva roky prováděl rehabilitační řízení pro Svaz PTP. Je zakladatelem spolku PTP – Plzeň – Západní Čechy. V roce 2005 vstoupil do Rotary klubu. Je držitel řady ocenění.

 

Josef Hlavatý
4. prosince 1943 v Plzni Křimicích – 25. ledna 1969 v Plzni

Když jeho matka onemocněla tuberkulózou a často pobývala v nemocnicích a sanatoriích, Josef Hlavatý a jeho starší sestra Danuše střídavě vyrůstali v rodině otcovy sestry v Plzni a u babičky v Malesicích, kde začal chodit i do základní školy. Do učení nastoupil do plzeňských Škodových závodů (ZVIL), ale nedokončil ho. Po absolvování základní vojenské služby se oženil a narodili se mu dva synové. Později se rozvedl.

Po vstupu okupantských vojsk na území Československa, v srpnu 1968, se Josef Hlavatý aktivně zúčastňoval demonstrací u plzeňského rozhlasu a dalších protiokupantských aktivit, např. záměny názvů ulic. Okupaci nesl velmi těžce. Svůj život se rozhodl ukončit demonstrativním sebeupálením 20. ledna 1969, symbolicky v den pohřbu Jana Palacha přímo na místě odstraněné Masarykovy sochy na Masarykově náměstí v Plzni.

Důvod svého činu potvrdil před smrtí ošetřujícímu lékaři, což lékař také vypověděl do protokolu tehdejší Veřejné bezpečnosti. Komunistický režim později tomuto činu připisoval zástupné důvody, jako jsou rodinné problémy a údajné sklony k alkoholismu.

Josef Hlavatý zemřel na následky svých zranění 25. ledna 1969.

 

Autorem Čestné plakety hejtmana Plzeňského kraje za odvážné občanské postoje je doc. M.A. Petr Vogel. Ražená plaketa má průměr 70 mm, váží 169 g a je vyrobena ze stříbra ryzosti 999/000. Na přední straně je portrét Jana Palacha s textem „JAN PALACH 1948‑1969“, na zadní straně je znak Plzeňského kraje, spolu s textem „ČESTNÁ PLAKETA HEJTMANA PLZEŇSKÉHO KRAJE ZA ODVÁŽNÉ OBČANSKÉ POSTOJE“.

 


Zdroj:

Mgr. René Zeithaml

Oddělení mediální komunikace

www.plzensky-kraj.cz

Reklama