Je mi 42 let a poslední dobou mám pocit, že vlastně nevím, kdo jsem. Dlouhé roky jsem fungoval hlavně jako partner, táta a člověk v práci, kde mám zodpovědnost. Všechno běží, jak má, ale když si položím otázku, co chci já sám, tak vlastně nevím. Mám pocit, že jsem si zvykl být hlavně pro ostatní a trochu jsem se v tom ztratil. Dřív jsem měl věci, které mě bavily, ale ty postupně zmizely. Teď žiju spíš na autopilota. Je tohle normální? A jak člověk znovu najde sám sebe?
ilustrační foto
Ano, to, co popisujete, je velmi častá zkušenost, zejména v období, kdy za sebou máme roky plnění rolí a zodpovědností. Když dlouhodobě fungujeme jako partner, rodič nebo pracovník, je přirozené, že se naše pozornost soustředí hlavně na potřeby druhých. Postupně tak může ustoupit to, co bylo „jen vaše“. Pocit, že nevíte, kdo jste mimo tyto role, proto neznamená, že jste se ztratil, ale spíš že jste sám sebe na nějakou dobu odsunul do pozadí.
Důležité je vědět, že návrat k sobě nebývá jednorázový moment, ale spíš postupný proces. Nejde o to hned vědět, co chcete změnit nebo kam směřovat. Často pomáhá začít velmi jednoduše. Všímat si, co vám během dne dělá byť jen malou radost, co vás zajímá nebo na co máte přirozenou chuť. Tyto drobné signály bývají prvním krokem k tomu znovu se napojit na sebe.
Můžete si také zkusit vybavit, co vás bavilo dřív, než se život zaplnil povinnostmi, a opatrně se k některým věcem vrátit, i kdyby jen v malé míře. Důležité je nedávat na sebe tlak, že musíte hned „najít sám sebe“. Spíš si dovolit znovu objevovat, co je vám blízké právě teď. Právě v tom bývá začátek cesty zpět k sobě.
Na dotaz odpovídá:
PhDr. Michaela Miechová
První on-line psychologická poradna
Využijte speciální akce pro MAGAZÍN OKO.
Při objednávce použijte slevový kód „OKO“
a získáte slevu 10 % na služby psychologické poradny Mojra.cz.
Proč se bojíme ztráty identity?
Možná jste si to někdy pomysleli: „Už vlastně nevím, kdo jsem.“ A spolu s touhle myšlenkou přichází nejistota, někdy i strach. Identita je totiž něco, o co se v životě opíráme. Pomáhá nám dávat věcem smysl a vytváří pocit stability. V průběhu let si ji přirozeně budujeme skrze vztahy, práci i role, které zastáváme. A právě tady může vzniknout problém. Když se naše identita začne zužovat jen na to, co děláme pro ostatní, může se stát, že sami sebe postupně upozadíme.
Dlouho fungujeme jako partner, rodič nebo člověk v práci, plníme očekávání a staráme se o druhé. Až jednoho dne zjistíme, že když si položíme otázku „co chci já?“, odpověď není tak jasná. Můžeme mít pocit, že žijeme spíš na autopilota a ztratili jsme kontakt sami se sebou. Tento pocit je nepříjemný hlavně proto, že přináší nejistotu. Když se mění to, jak sami sebe vnímáme, ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Mozek přirozeně nemá rád změny a neznámé, a proto se objevuje strach. Zároveň ale nejde o nic špatného. Pocit ztráty identity často přichází ve chvíli, kdy se v našem životě něco posouvá. Neznamená to, že jste se ztratili, ale že dosavadní způsob, jak jste se definovali, už vám nemusí stačit.
Návrat k sobě nebývá rychlý ani jednoznačný. Často začíná velmi nenápadně tím, že si začnete všímat, co vám dělá radost, co vás zajímá nebo na co máte chuť. Může pomoci vrátit se k věcem, které jste měli rádi dřív, nebo si dovolit být chvíli sami se sebou bez nutnosti něco řešit. Důležité je nedávat na sebe tlak, že musíte hned vědět, kdo jste a kam směřujete. Někdy stačí jen vytvořit prostor pro to, abyste se mohla znovu poznat – tentokrát o něco vědoměji.
Strach ze ztráty identity je často jen druhou stranou změny. A právě změna může být začátkem něčeho, co vám bude dávat větší smysl než dřív.
Autor: PhDr. Michaela Miechová,
první on-line psychologická poradna Mojra.cz,
www.Mojra.cz
