Vybrat střední školu pro své děti, to je běžná záležitost. Vybírat už ale základní školu? A proč, když za rohem je ta spádová, kam posílají děti lidé z okolí. České školství ale řeší řadu problémů, které rodiče trápí a hledají proto pro své děti alternativu „základky za rohem“. Na první pohled trochu jiné učení, na ten druhý už netradiční vzdělávání, které se potýká se stigmatem alternativního směru. To je waldorfské učení, které v celém Plzeňském kraji nabízí pouze jedno zařízení. Waldorská základní škola a lyceum Dobromysl v Plzni úspěšně boří mýty o tom, že jiné učení, než to tradiční, které známe ze základky za rohem, děti nenaučí. Pod taktovkou ředitelky školy, zakladatelky a hlavně mámy funguje waldorfská škola už jedenáctým rokem. Má za sebou první dekádu existence a rozhodně nad ní nepláče. O začátcích školy a také o tom, jaké je waldorfské vzdělávání jsme si povídali s ředitelkou školy, mámou, která jen hledala školu pro své dítě, Silvií Kubovou.
Vaše škola jede na plné obrátky už jedenáctý rok. Jak se to stane, že si prostě založíte školu?
Začátky waldorfského učení byly v Plzni na 15. základní škole, ale fungovaly tam jen jednotlivé třídy. Ta škola nebyla zaměřená přímo na tento typ vzdělávání. Měli tam kromě waldorfského modulu i další jako je výtvarný či hudební. Měli jsme tam syna v první třídě, po waldorfské školce, a byli jsme s tímto směrem vyučování spokojeni. A jednou přišla paní ředitelka a řekla nám, rodičům, že naše třídy končí, že nejsou pro školu udržitelné. Začali jsme hned hledat jinou školu, která by waldorfské třídy vzala pod sebe, nechtěli jsme zakládat soukromou školu. Tak trochu jsme čekali, že tu školu za nás někdo založí. To se nestalo, takže jsme se s některými rodiči domluvili, že to pro naše děti uděláme sami. A stalo se, založili jsme základní školu, aniž bychom tušili, do čeho se hrneme.
Naznačujete, že začátky byly náročné. Co vás překvapilo nejvíc, v čem jste třeba narazili?
Administrativa. To bylo a vlastně pořád je něco neuvěřitelného. Pracovala jsem roky v účtárně, jsem ekonom, dělali jsme spoustu výkazů s pojených s dovozy a vývozy zboží, prostě velké množství papírování. Co ale bylo spojené se školstvím, se školou, která vlastně ani nefungovala, to mě šokovalo asi nejvíc na začátku. A dodnes to trvá, administrativa spojená s provozem škol bobtná dál.
Jaké byly reakce vašeho okolí, když si tak prostě zakládáte školu pro svoje děti?
Tak do očí nám nikdo samozřejmě nic neřekl, ale mysleli si, že jsme blázni. Já ekonom, manžel kybernetik, ani jeden ze školství. Celkem nás bylo deset zakladatelů. Šli do toho s námi i někteří učitelé a další rodiče. Ale dnes si myslím, že mamka na mě byla hodně pyšná, že jsme to zvládli a máme školu, která funguje. Velmi nám pomohli a stále pomáhají také manželovi rodiče. Hlídali děti, když byly nemocné, dodnes nám funguje jedna večeře týdně společně s nimi, účastní se akcí, které pořádáme. Bylo by to výrazně těžší bez takových lidí, bez blízkých a přátel.
I po tolika letech si určitě vzpomenete, co bylo tím momentem, který vám v podstatě otočil život naruby? Z ekonomky najednou ředitelkou soukromé školy s odlišným systémem učení.
Obecně jsem o waldorfském učení věděla, syn už školku s tímto systémem absolvoval, nastoupil do první třídy tady v Plzni. Zlomové období ale pro mě bylo, když jsme se setkali s paní učitelkou Ivou Bečvářovou, což je třídní učitelka z waldorfské školy v Praze na Dědině. Ona tenkrát pořádala waldorfskou školu pro rodiče. Takový roční kurz, který nám výuku zprostředkoval. Prošli jsme s ní za ten rok prvním stupněm, učila nás hrát na flétnu, zpívat písničky, které děti zpívají. Učila nás filcovat jehlou, mokré filcování, práci se dřevem, veškeré ty činnosti, co děti dělají. A ke každé té činnosti nám vždycky vyprávěla, proč se to dělá, co to těm dětem rozvíjí, jakým způsobem souvisí hra na flétnu se psaním a jak souvisí manuální zručnost s vývojem mozku a podobně. Mně to tak dávalo smysl a řekla jsem si, tohle přesně chci. Já chci, aby moje dítě tímhle prošlo. Hrozně mě totiž překvapilo, že už ve školách takové ty klasické hodiny ručních prací jako jsme zažívali my, nejsou.
Waldorfská škola učí jinak, učivo opakuje a vychovává osobnost
Waldorfské učení vychází z pedagogických zásad filozofa a sociálního myslitele Rudolfa Steinera a klade důraz na intelektuální rozvoj žáka zároveň s rozvojem manuálních i praktických dovedností. „Základem waldorfské pedagogiky je celostní učení. Stejně jako je celostní medicína, my máme učení. Rozvíjíme u dětí nejen znalosti a dovednosti, ale prostřednictvím uměleckých či výtvarných a manuálních činností celou osobnost. Neučíme takové to klasické memorování, aby se učily vzoreček. My učíme děti porozumět podstatě věci, aby si vzoreček odvodily,“ vysvětluje ředitelka Silvie Kubová a dodává: „Naším cílem je dítě, které má sebevědomí, umí se sebou pracovat a chce chápat podstatu vysvětlované látky. A k tomu vede podle nás jiná cesta než je memorování.“
Waldorfské vyučování se naproti tradičnímu systému liší v zásadních bodech. Den začíná v 8:30 tzv. epochou, která je monotématická a trvá do 10:10 hodin. „Jeden předmět tedy jedna epocha trvá měsíc. Děti na prvním stupni mají například jeden měsíc matematiku, jeden měsíc český jazyk. Během toho jednoho předmětu se střídají různé činnosti. Začíná se tzv. průpovědí, což je taková úvodní báseň, kterou si společně řekneme. Pak přichází rytmická část, potom opakování látky z minulých hodin a pak přichází výklad látky nové, její procvičování a končíme vyprávěním,“ popisuje Kubová průběh epochy, která má podle ní jednotlivé fáze dané. Děti se tak rozdílnou činností naladí na systematickou práci. „Musí se naučit, že pracují ve skupině a že jsou jejím důležitým článkem. Pokud to pokazí, nejde pak jen o ně samotné, ale pokazí to celé skupině,“ dodává s tím, že i to je příprava na budoucí život. „Většina z nás pracuje v nějakém týmu a s kolegy pracovat musíme. Nemusíme se s nimi přátelit, musíme s nimi vycházet a plnit pracovní úkoly. A to je to, co se u nás děti učí také. V tom vidím přínos do života,“ doplňuje ředitelka školy. S tím souvisí také absence učebnic. „Děti si dělají vlastní poznámky, píší si, kreslí. Dbáme na úpravu. Je to pro ně v podstatě jediný zdroj učení, učebnice nepotřebují. Musí se spolehnout na sebe,“ vysvětluje.
Výuka není složená jen z epoch. Samozřejmě se děti učí pak běžné předměty ve vyučovacích hodinách v délce 45 minut a jsou doplněné o řadu uměleckých aktivit. Do těch se často zapojují i rodiče, kteří jsou od počátku součástí školy. Na to je kladen ve waldorfském učení důraz. Poměrně čerstvým příkladem je výzdoba chodby školy v rámci jedné epochy, která nese název „stavba domu“. „Byla to skvělá příležitost, jak zapojit i rodiče do práce se dřevem, které se děti učí. Mohli si společně vyzkoušet měření, řezání dřeva i samotnou montáž a tím se podílet na výzdobě prostor školy. Byla to týmová práce, která bude naším každodenním potěšením,“ komentuje Silvie Kubová netradiční aktivitu, která je součástí výuky.
Odlišností, kterou má waldorfské učení je také slovní hodnocení. Děti nedostávají klasické známky. „Děti jsou samozřejmě hodnoceny průběžně, používáme různé způsoby, na druhém stupni i písemné testy, ale nevystavujeme je tomu stresu jedné známky. Na konci pololetí dostanou slovní vyhodnocení vlastního rozvoje. Kam se posunuly, jaké měly na počátku schopnosti a na čem mohou pracovat do budoucna. Samozřejmě při ukončení základní školy pak slovní hodnocení převádíme na známky tak, aby dítě mohlo jít na střední školu dál,“ popisuje Kubová.
Jiný systém organizace dne, jiné základy učení i přístup k individualitě žáka, mezi absolventy rostou pak jiné osobnosti. „Waldorfské učení musíte prostě zažít na vlastní kůži a to bych doporučila každému, kdo pochybuje. Jsme otevření návštěvám rodičů, kteří mají o školu zájem. Mohou se přijít podívat, jak ten den u nás vypadá. Mohou ochutnat atmosféru školy, kde to děláme jinak a teprve potom soudit,“ uzavírá ředitelka jediné školy v Plzeňském kraji – Waldorfské základní školy a lycea Dobromysl Plzeň Silvie Kubová.
Zdroj:
Eva Mertlová
komunikace Waldorfská základní škola a lyceum Dobromysl
