V Becherově vile začíná výstava Aleše Svobody

Interaktivní galerie Becherova vila, pobočka Galerie umění Karlovy Vary zahajuje ve čtvrtek 10. května výstavu s názvem “Aleš Svoboda – Program art”.
Člen Klubu konkretistů a SČUG Hollar, výtvarník a pedagog Aleš Svoboda využívá již od roku 1979 při své tvorbě počítač. Výstava bude prezentovat tematiku struktury, variability, pohybu a procesu výhradně z jeho cyklů počítačového generativního umění.
Aleš Svoboda je žákem Zdeňka Sýkory, výrazné umělecké osobnosti světového formátu. “Dílo Aleše Svobody je svou aktuálností a novostí srovnatelné pouze s dílem Zdeňka Sýkory, je stejně autentické a stejně závažné. Objevuje novou syntaxi jazyka geometrie – i přes její stávající omezení na pravoúhlý půdorys rozehrává celou škálu originálních konceptu,” napsal vizuální umělec, teoretik umění, kurátor Jiří Valoch.
Vystavené cykly Aleše Svobody v Becherove vile svědčí o dlouholeté cestě umělce za svým osobitým výrazem, odpovídajícím autorovu osobnímu i vědeckému poznání. Jsou dokladem setrvalého směřování autora za vlastní podobou neokonstruktivního umění či geometrické abstrakce.
Vernisáž začíná v 17 hodin.

ALEŠ SVOBODA / PROGRAM ART

Pořadatel Galerie umění Karlovy Vary, přísp. organizace Karlovarského

kraje

Místo konání Interaktivní galerie Becherova vila, Krále Jiřího 9

Zahájení čtvrtek 10. května 2018 v 17 hodin

výstavu uvedou: Jan Samec, ředitel Galerie umění Karlovy Vary

Aleš Svoboda, autor

Kurátor Jan Samec

Termín 11. května – 24. června 2018

Otevírací doba otevřeno denně mimo pondělí 10.00 – 17.00 hodin

Vstupné 40,- / 20,- Kč

Cesta Aleše Svobody k výtvarnému umění nebyla v začátcích přímočará. Ačkoli jej od mládí přitahovalo umění ve své především abstraktní podobě, rozhodl se vystudovat chemickou průmyslovku, protože si podle svých slov „jít na střední uměleckou školu netroufal“. Myslím, že zde získaná schopnost analyzovat jednotlivosti i své poznání následně racionálně zobecnit se ukázala jako velmi důležitá. Později jistě pomohla umělci v reflexi vlastní tvorby, byť se v tomto studiu jednalo o přírodní vědu, tedy disciplínu na hony vzdálenou od svobodné umělecké činnosti.

Ani po maturitě nemířil na vysokou uměleckou školu, ale vybral si pedagogicky zaměřené studium výtvarné výchovy a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Dal na radu své starší sestry a udělal velmi dobře. Zde poznal docenta Zdeňka Sýkoru, zkušeného pedagoga a především výraznou uměleckou osobnost světového formátu. Pan docent svou erudicí i vlastní tvorbou naprosto „rozptýlil Svobodovy počáteční pochyby“ o tom, zda směřování ke geometrické abstrakci má smysl. Přednášky i praktické lekce Zdeňka Sýkory byly zcela nezávislé na tehdejší oficiální doktríně socialistického realismu, učitel seznámil své žáky se základy evropské moderny a posléze i s aktuálními trendy soudobého umění.

Pod jeho vedením vytvořil Svoboda diplomní prací na téma Reálný pohyb jako umělecký prostředek ve výtvarné tvorbě a absolvoval studium na univerzitě. Začínat ovšem na počátku osmdesátých let minulého století v tzv. normalizované společnosti jako tvůrce geometrické abstrakce nebylo zrovna jednoduché. Svobodovi se naštěstí naskytlo zaměstnání výtvarného redaktora v hudebním nakladatelství, což se ukázalo jako příznivé řešení, poněvadž v relativně volném prostředí mohl realizovat své představy v užité grafice, především na obalech zvukových nosičů, plakátech a v dalších propagačních tiskovinách. V devadesátých letech se pak vrátil k pedagogické profesi, konkrétně v roce 1994 nejdříve jako odborný asistent Kreativního modulu Institutu základu vzdělanosti Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2001 působí dodnes jako vedoucí Kreativního modulu na Fakultě humanitních studií stejné univerzity.

Svoboda je jedním z mnoha žáků Zdeňka Sýkory, ale jeden z mála, který důsledně vychází z principu tvorby svého učitele. Jiří Valoch uvádí, že je vlastně jediným pokračovatelem Sýkorova odkazu: „Ke Zdeňku Sýkorovi se hlásí jako ke svému učiteli dnes řada umělců, ovšem jedině Aleš Svoboda od něj přijímá obecnější estetické a umělecké zkušenosti a od počátku přináší i novou autentickou problematiku… Dílo Aleše Svobody je svou aktuálností a novostí srovnatelné pouze s dílem Zdeňka Sýkory, je stejně autentické a stejně závažné. Objevuje novou syntaxi jazyka geometrie – i přes její stávající omezení na pravoúhlý půdorys rozehrává celou škálu originálních konceptu.“

Sblížení s učitelem a jeho tvorbou měla jistě svá pozitiva, především v podpoře začátečnických nejistot a hledání, nicméně se mohlo stát i komparativní nevýhodou. A to v nebezpečí vizuální podobnosti, přílišné blízkosti výrazu, či dokonce v obvinění z epigonství. V tomto ohledu ale Svoboda situaci zvládl dokonale. Byla mu samozřejmě blízká učitelova racionálně konstruktivní metoda i záměrná distance od osobně chápaného autorského subjektu v uměleckém procesu. Identické postoje a názory mu sloužily pouze jako východisko pro vlastní hledání. Už v osmdesátých letech využil čtvercové rastry pro své obrazy, aby generováním a priori zvolených geometrických segmentů získal různé varianty struktury, ale neusiloval přitom o „statické uspořádání ekvivalentních elementů v přehledné a snadno rozklíčovatelné podobě“.

Pro rozvoj osobité syntaxe Svobodova uměleckého jazyka hraje bezesporu důležitou roli Struktura 193 z roku 1985. V ní jsou příkladně vygenerovány řady struktur v mnoha alternativách a výsledná variabilita řešení dokazuje autorovu myšlenkovou autonomii. Ten už v počátečním zadání počítal s aktivní účastí elektronického média na vytváření podoby výsledných kompozic z daných elementů, laboroval s téměř nekonečnou řadou následných permutací a variant, jež vznikají během generování struktur. Zde najdeme potenciál neukončeného procesu a výsledek můžeme interpretovat jako záznamy aktuálních fází generovaného průběhu. Svoboda nadále využívá „protikladných principů symetrie a náhody, spolu s tvarovou variabilitou posouvá problematiku struktury směrem k hranicím mezi algoritmicky definovanou strukturou a kompozicí a ke vztahu mezi strukturou a jejím vnímáním, popřípadě k otázkám vazeb mezi vizuálním tvarem a jeho hmotným nositelem.“

Později přidává výrazný fenomén – barvu. Chromatika je podstatná v cyklu Barevné struktury Proces PSD z roku 2000, ve Variabilní vrstvené struktuře (2004) i v sérii Rostoucích barevných struktur z roku 2006. V nich exaktnost geometrických elementů téměř mizí, především v Barevných strukturách. Morfologie exaltovaných barevných ploch v jakoby „tekoucí“ konfiguraci dynamizovala výsledné struktury a vizuálně ji zatraktivnila. V dalším cyklu z roku 2008 – Struktury v procesu – jsou skladebné elementy také v rozjasněné barevné škále, ale už opět exaktně geometricky definovány. K omezené barevnosti černobílé a šedé tonality se umělec vrací v cyklu Chrysé tomé (2012), v němž ale paralelně využívá i barevnou skladbu. V těchto pracích aplikuje klasický proporční kánon – zlatý řez, který je ve výtvarném umění i v architektuře využíván již od antického starověku. Pro někoho možná překvapivé řešení oproti předchozím umělcovým tendencím, v nichž nonkonformně usiloval o překračování tradičních estetických norem.

Ale užití poměru zlatého řezu, jež lze vyjádřit i matematicky, je důkazem autorova stálého hledačství a nelpění na doktrínách, byť je sám objevil či definoval. Aditivní vrstvení linií či barevných ploch v daném poměru se mu stává další velmi inspirativní platformou s širokým potenciálem variant, u kterých divák nemusí ani tušit jejich genetický princip. Zlatý řez je jiným způsobem využit i v dalším cyklu nazvaném Te -XT rumor, v němž se autor v roce 2015 vrátil k využití rastru. Rastr dělil vertikálně i horizontálně v kánonickém poměru, zapojil náhodně generované čtverce a kruhy v černobílých protikladech a generované prvky využil v poměrech výskytu opět v proporcionálním vztahu k zlatému řezu.

Novátorsky se zabýval i tradicí obrazců vznikajících v počítačích vizualizací průběhu periodických křivek různých parametrů, které od počátku počítačového umění obdivovali autoři pro jejich estetickou atraktivitu. Svoboda reflektoval matematické principy těchto funkcí (součet sinusových a kosinových křivek o různých vlnových délkách), ale ve své sérii Kroužení z roku 2016 je realizoval v mnoha variantách jako sestavy s náhodnou lokací vzájemně se proplétajících křivek.

Všechny vystavené cykly v Becherove vile svědčí o dlouholeté cestě umělce za svým osobitým výrazem, odpovídajícím autorovu osobnímu i vědeckému poznání. Autor svou tvorbou, svým setrvalým směřováním za vlastní podobou neokonstruktivního umění, či geometrické abstrakce, v nás může vyvolávat mnohé otázky. Například, zda lze pouhou percepcí jeho děl objevit principy, z nichž jsou generována, či zda je zapotřebí nejdříve poznat jejich genetickou (matematickou ad.) platformu. Jsem přesvědčen, že si diváci na tuto základní otázku odpoví sami.